Zahrada ticha

Minule jsem se v referátu o návštěvě hory Moria dopustil po způsobu bedekrů několika zjednodušení, což mi správně vytkl čtenář T. Kubín. Původní horu stavitelé zasypali. Napsal jsem sice že za to může "definitivně až hrozný král Herodes Veliký", ale prvním stavitelem plošiny byl už král Chizkijahu, poté ji rozšířili Hasmonejci. Herodes dílo "jenom" rozšířil do současné podoby - jak opisuji z Kubínovy připomínky.

Když už začínám připomínkami - včera psaného času, tedy ve středu, se naše výprava účastnila tradičního Pochodu Jeruzalémem, který se koná v době oslav svátku Sukot. Dnes se dovídáme, že poté, co se egyptští účastníci vrátili domů - začalo v Egyptě po dlouhém období sucha pršet!!!

Můj bratr Šlomi

"Mnoho hodin jsme se schovávali v sadu a mohli jsme jen poslouchat. Asi po pěti hodinách ten sad zapálili. Měli jsme dvě možnosti: Buď se nechat upálit za živa, nebo utéct a doufat, že teroristé nás nepostřílí. Rozhodli jsme se zariskovat. Vyběhli jsme a utíkali, dokud jsme nenarazili na jednotku izraelské policie, která nás vyzvedla z bitevního pole a odvezla na policejní stanici v městečku Ofakim. Po cestě jsme viděli mrtvá těla, spálená těla, spálená vozidla. Těla vytažená z aut."

Nikdy více znamená teď!

Zveme vás k partnerství v potírání antisemitismu a zápase o pravdu

Izrael bojuje o svou existenci a my stojíme před jasným rozhodnutím, na kterou stranu se přikloníme. 

George Orwell, dobrý znalec propagandy a totalitarismu, kdysi trefně napsal, že „může přijít doba, kdy první povinností inteligentních lidí bude opakovat samozřejmosti.“ Pokud jde o Izrael, platí to dnes beze zbytku.

Proto vás v neděli 14. dubna 2024 v 14.00 Česká pobočka Mezinárodního křesťanského velvyslanectví Jeruzalém (ICEJ) zve na veřejnou akci Kulturou proti antisemitismu, jejímž cílem je pokojným a kulturním způsobem vyzvat k rozhodnému postoji proti šířícímu se antisemitismu ve světě a vyjádřit solidaritu s civilními oběťmi války v Izraeli.

Hora Moria

 

„Neboť jest vyvolil Hospodin Sion, oblíbil jej sobě za svůj příbytek, řka: Toť bude obydlí mé až na věky, tuť přebývati budu, nebo jsem sobě to oblíbil.“ (Žalm Davidův132) 
Bývala tu hora, zvaná Moria. Kde je ta hora? Stavitelé ji zasypali. Oproti třeba Golgotě, kterou ohryzali na kost, tak hora Moria je ukryta pod obrovskými nádvořími. Může za to definitivně až hrozný král Herodes Veliký, který horu, na níž stál Chrám, obehnal vysokými hradbami, mezi nimiž nechal utvořit rovinku hned v několika úrovních. Tak mocný totiž o svátcích býval kolem Chrámu nával židovských věřících, že velký královský stavitel Herodes rozhodl zbudovat pro ně planinku, na kterou by se vešli a nepadali přitom do okolních příkopů a propastí. Nechal postavit čtyři zdi, které vytvořily jakýsi obdélník zhruba 400 x 600 metrů. Vnitřek tohoto obdélníku byl pak zaplněn kamenisky až na úroveň podlahy původního Chrámu, a tedy i vršku oné pověstné Skály. Vznikl tak kvádr, kterému se dnes říká Chrámová hora. Rozlohou je roven celé čtvrti starého města a tvoří tak vlastně jeho samostatnou pátou čtvrť. A nahoře, na placce, je současný chrámový okrsek současných chrámů. Muslimských chrámů. Chystáme se sem vystoupat, i když to nejdříve netuším.

Půl roku zoufání a doufání

V palčivém nedělním odpoledni se ve tři hodiny sešly na Václaváku stovky lidí, aby podpořili Izrael a vyzvali k navrácení rukojmích. Uplynulo totiž přesně šest měsíců od vpádu palestinských teroristů z Hamásu na mezinárodně uznávané území Izraele. Hamásníci při něm bestiálně zavraždili na 1.200 lidí. To je nejvíce izraelských obětí během jednoho dne od nacistického vyvražďování Židů! A celých těch šest měsíců je 130 dalších lidí nezvěstných. Uneseni, zbiti, mučeni, ženy opakovaně znásilňovány, bez léků a potřebné výživy zejména pro děti jsou bezpochyby někteří z nich už po smrti. Zejména, když si je podlí teroristé berou za lidské štíty. Dosud nebyly zveřejněny jejich seznamy ze strany únosců, dosud nebyl umožněn přístup Červeného kříže!!! A tak toto shromáždění bylo neseno hlavně snahou o jejich návrat, nikoli politickými proklamacemi.

Červí dírou k Božímu hrobu

Minule jsem tajnou větví Via Dolorosy přišel na střechu kaple sv. Heleny. Prohlédl jsem si tam africkou hliněnou vesničku. Ocitl jsem se na vršku nejvýchodnější části Božího hrobu; na západě se boulí dvě šedé kupole tohoto souchrámí. Vzdušnou čarou to mám ke vchodu k tomu pupku světa jen třicet metrů. Když jsem sem náhodně zabloudil poprvé, tedy v roce 2008, tak jsem se vracel zpátky na Khan el-Zeit a obíhal to kolem. Doma jsem si pak hledal vyprávění dřívějších jeruzalémských poutníků - a prý tu je zkratka. Při další návštěvě v roce 2014 jsem ji skutečně našel a teď už ji užívám běžně.

Žonglování kolem financování ČT a ČRo

Když vloni na podzim zveřejnil ministr kultury Martin Baxa (ODS) parametry velké mediální novely, strhl se velký křik z mnoha stran. Nejvíce křičely soukromé televizní společnosti a obecně mediální domy, které varovaly před "destabilizací celého mediálního trhu". A to kvůli konkurenci veřejnoprávních médií, přesněji "médií veřejné služby". Nejlepší by prý podle nich bylo, kdyby internetové divize České televize a Českého rozhlasu byly vůbec zrušeny, tedy iVysilani a iRozhlas. Taková kravina!

Africká vesnice na střeše světa

Minule jsem tady při zprávě o hoře Sion udělal svou "obvyklou chybu", na kterou mne laskavě upozornil čtenář Pavel Kaňkovský. Pro Davidův symbolický hrob jsem použil výraz "kenofat", ačkoli správně mělo být kenotaf  (v latinském pravopisu cenotaf, řecky κενοτάφιον – kenotaphion, od κενός – „prázdný“ a τάφος – „hrob“, více na Wiki). Děkuji za upozornění a hluboce se omlouvám. 

A teď už mířím od hrobky židovského krále a místnosti Poslední večeře do starého města jeruzalémského. Vchází se tam z hory Sion Sionskou branou, do jejíhož kamene jsou od roku 1948 vtesány stopy po kulkách izraelských zbraní. Teprve formující se izraelská armáda se zoufale snažila dobýt zpátky Židovskou čtvrť, což se jí nepodařilo, úspěšná byla jen při evakuaci místních obyvatel. Dnes nám nikdo nebrání ve vstupu, musíme jen dávat pozor na protijedoucí auta. Branou se do města nevchází rovně, vevnitř je zalomena v pravém úhlu doprava, takže vyjíždějící auta musí točit o devadesát stupňů doleva. Moderní provoz v starobylé architektuře je tu umožněn pouze v jednom směru. A je tu potřebný, protože zde se ve starém městě bydlí. Jak dosvědčují i nápisy na zdech, které jsou tu po vítězném roce 1967 postaveny na starém půdorysu poté, co Jordánci celou Židovskou čtvrť zplanýrovali. A ty nápisy žádají turistické návštěvníky, aby se chovali uměřeně, protože tady se v těch uličkách skutečně bydlí!

Od řeky k moři!

Na svém nedělním pochodu mezi Staroměstským náměstím a náměstím Republiky křičela pokrokářská mládež anglická propalestinská hesla. Mládežníci krom jiného nesli i transparent s výzvou From the river to the sea, Palestina will be free. (Jakože Izrael má být Judenfrei.) Proč tu anglicky řvoucí mládež přítomní policisté hned nezadrželi? Vždyť tohle heslo jasně propaguje zničení státu Izrael a arabský a muslimský svět ho čte jednoznačně  jako "Zažeňte Židy do moře". Protože "řekou" se míní Jordán a "mořem" moře Středozemní.

Od Davida k Ježíšovi

Od tajného místa hory Sion popojde naše turistická výprava kousek k severu, kde nás pohltí zelené keře a stromy podél asi 40 metrů dlouhé rovné pěšiny, zpevněné dlaždicemi. Na konci té cesty dlaždité sejdeme několik schodů na nádvoříčko, ze kterého se do kamenné stěny objektu, který hodláme navštívit, vlamuje nízká lomená brána - pozor na hlavu.

Oproti nízké brance jsme se ocitli v klenuté dvoraně, kde takhle vlevo se nacházejí záchody. A takhle vpravo je vchod do synagogy. Rozdělíme se na ženy vlevo a muže vpravo, abychom mohli obdivovat hrobku krále Davida. Každý gender zvlášť tu svou půlku. Zde prý dříve ležely ostatky krále Davida. Nu, ležely-neležely. Že tu byl David pohřben totiž věděli přesně až křižáci v 11. století, kteří mu zde postavili kapli. Muslimové jejich verzi přejali, a ve století patnáctém dostavěli minaret a z místa udělali mešitu. Dnes je zde synagoga, jejíž nitro ukrývá kenofat, pouze tedy symbolický hrob, prázdná rakev, umístěná na kamenném katafalku. Samozřejmě, že tu David neleží! Vždyť co by to bylo za krále nebo proroka, kdyby ležel ve svém hrobě! Podle toho, poznáte pravého proroka - totiž že je jeho hrob prázdný - od Eliáše po Ježíše.

Černé peříčko zářivé Zlaté labutě

Televize Nova mě zlákala ke sledování svého nádherně vypraveného seriálu. Je několik důvodů, proč jsem ho tak rád sledoval a jen málo, proč ho sleduji s výhradami. A je jeden důvod, proč o tom píšu právě dnes, tedy 19. března 2024. A to, že předobraz obchodního domu Zlatá labuť, totiž Bílá labuť, byla právě před 85 lety otevřena pro nadšenou platící veřejnost. 

Jsme v NATO

Kato podepisuje za dohledu Madlenky

Minule jsem zde zveřejnil svoje dobové nadšení, kterému jsem podlehl v předvečer našeho vstupu do NATO. (A byl to text z 11. března 1999, ne 1996, pardon.) Jenže hned ten večer mě zarazilo, že Česká republika vlastně tento historický okamžik téměř neoslavila! Pražské renomé tak aspoň částečně zachránil tehdejší starosta Prahy 13 Petr Bratský. Tehdy jsme celorepublikově neslavili. Určitě ne tak, jako slavíme dnes, kdy už konečně vidíme, že bychom tuto nejsilnější vojenskou alianci světa mohli v dohledné době skutečně potřebovat. I proto jsem se rozhodl rovněž repasovat tento 25 let starý příspěvek, který je v archivu Psa už neviditelný:

Liberec jde do NATO

Po čtvrtstoletí, pouhém i dlouhém, repasuji svůj dobový článek ke vstupu Česka do NATO. Doufám, že i dnešní generace si vezme za své můj tehdejší slib, vyjádřený v poslední větě tohoto článku z konce minulého tisíciletí.

Dnes večer [11. března 1996] bude z liberecké radnice vypálen slavnostní ohňostroj. Dnes odpoledne vstupuje Česká republika prostřednictvím 9. roty chemické ochrany sil okamžité reakce dislokované v místních kasárnách do NATO. Chemici jsou elita naší armády a mají mezinárodní kredit.

Tajné místo hory Sion

Minaret Citadely od jihu

Včera jsme se po Jeruzalémě dost našlapali, další šlapání nás čeká dnes, ve čtvrtek 5. října 2023. Kamalův autobus nás po krátké cestě z Betléma vyklopí pod východními jeruzalémskými hradbami jižně od Jaffské brány, kterou z této strany chrání Citadela ("Davidova věž, co není ani věž, ani Davidova").

Jdeme svažitým parkem nahoru až ke hradbám, před kterými archeologové odkryli kamenné schody. Ty vedou do osmanských hradeb, které zde ale nejsou proraženy. Jsme u "Skryté brány", která byla začátkem letopočtu zcela odkrytá, neb vedla do Herodova paláce. Ten tvořil se severnější Citadelou jeden stavební komplex. Když jsme se s mou neregistrovanou partnerkou Janou tudy procházeli v roce 2017 nahoře po hradbách, divil jsem se, že uvnitř jihozápadního rohu hradeb starého Jeruzaléma zeje rozhlehlá nevyužitá pustina, na mapách označená jako „Armenian Garden:

Co v televizním seriálu o rakovině nebylo

Úspěšný seriál ČT Smysl pro tumor měl mnoho předností. Za prvé byl konečný a tím pádem ukoukatelný. Pak jsem ocenil, že v něm herci skutečně hráli. Jasně že za tím bylo i to, že měli co hrát. Jako hlavní benefit však vidím, že se náramně zvýšil počet nových dárců kostní dřeně. 

Také jsem býval v jejich registru. Ne v tom plzeňském, ale v tom pražském. "Český registr dárců krvetvorných buněk IKEM" totiž bere zdravé lidi do čtyřiceti, a to jsem jako letitý dárce krve a krevních destiček byl, i ten věk jsem těsně stihl. Jinak máme v naší zemičce ještě "Český národní registr dárců dřeně" v Plzni, kde berou dárce jen do 35 let. Tam s tím, myslím, u nás vůbec začali, dnes je to o.p.s. Jejda, tak aby se to nepletlo, když se to už plete. Koho by napadlo, že v naší malé zemičce máme hned dva dřeňokostní konkurenty! 

Jenže ten seriál u mě otevřel i třinácté, čtrnácté a patnácté komnaty. Neměl jsem v úmyslu je otevírat, ale ten seriál ty dveře vlastně vyrazil.